participy tomáše vaňka

particip č. 39, sbírka vět

Občas, když slyším zpěv ptáků, myslím si, že mi zvoní mobil. Když doma ve tmě civím na puštěnou bednu, kterou náhle vypnu, že jdu spát, pluje mi před očima několik sekund její paobraz. Pokaždé, když používám lepící pásku, nemůžu najít naposledy ustřihnutý konec. Při jízdě na eskalátoru mi vždy madlo ujíždí s rukou rychleji. Do dveří, které se otevírají táhnutím často tlačím a tahám za ty, do kterých se má tlačit. Občas, když si svlékám svetr zelektrizuje se mi celá hlava. Nerad dávám flašky do igelitové tašky. Někudy jsem šel poprvé. Po nějakém čase jsem tudy šel znovu a přistihl jsem se, že jsem ledabyle věnoval pohledy stejným místům jako poprvé. Záděra. Vždy, když překračuji hranice, celá situace se náhle změní - levá strana v pravou, dole v nahoře a naopak. Občas se mi v botě shrnuje ponožka pod patu. Když mi přijde poštou dopis v obálce jen s mojí adresou, jsem jemně rozrušený, kdo mi to asi píše. Čekám-li na zastávce na tramvaj, často kontroluji směr, jestli tramvaj už přijíždí. Občas, když čtu knihu, myslím úplně na něco jiného, ale mechanismus čtení běží dál bez mojí kontroly. Často si články přečtené v novinách přepovídávám do svého jazyka. Občas, když se probudím, jsem rozjitřen z reálnosti svého snu. Když krájím cibuli, vnímám, že ji se mnou právě nyní krájí nespočet lidí v celém vesmíru. Někdy, když mluvím před lidmi, vidím se z pozice „mimo“, jak mluvím. Pravidelně ve vzduchu cítím vůni rána, jara či prázdnin. Abych se zbavil nočního přemýšlení, vstanu jdu ke stolu a nekreslím si to či zapíšu. Při dívání se na televizi nepřemýšlím. Některé barvy nesnesu mít oblečené v horní části těla. Když vykonávám malou potřebu, paradoxně těžknu, vpíjím se do země. Přepínání televizních programů je samostatná disciplína. Když vytáhnu elektrickou šňůru ze zásuvky, mám pocit, že se malou chvíli táhne za šňůrou nějaké medové vlákno. Občas na někoho myslím a on mi záhy zavolá. Když sedím na židli a opřu se o opěradlo, mám pocit, že jsem se vypnul. Nevím si rady s pohledem na noční hvězdné nebe. Občas, když mi zazvoní telefon a zvednu ho, mám nutkání jen beze slova poslouchat a pak zavěsit. Když strávím nějaký čas nakupováním ve velkém supermarketu, odcházím v jakémsi somnambulickém stavu. Když se dotknu obrazovky zapnuté televize, zelektrizováním se mi ježí ruka.Mé srdce je větší osobnost než já. Když je mi chladno a s výdechem se uvolním, zima jakoby ze mě steče. Když nejsem najedený, lépe mi to myslí. Občas se cítím jako dcera své dcery a syn svého syna. Když mám něco zformulovat v jedné větě, zdá se mi, že je to neuskutečnitelné. Když chci vyprávět někomu o nějakém bohatém zážitku, skoro vždy mi na to stačí jen jedna věta. Často uhodnu několik sekund napřed, kdy mi zazvoní telefon. Často se bojím, že mi v kapse zazvoní mobil, který tam nemám. Když večer usínám, bojím se, že ve spánku zapomenu dýchat. Když jedu výtahem, častokrát se mi zdá, že nezastaví na označeném poschodí. Občas se mi zdá, že právě v průběhu mého života dojde ke konci světa. Někdy se mi zdá, že se probudím z tohoto života a ocitnu se v úplně jiné existenci. Mám neodbytný pocit, že někde ve světě chodí člověk s mojí tváří. Když si začnu číst v tramvaji, tak se mi nechce vystoupit. Od té doby co bydlím v jedenáctém patře, ráno neslyším zpěv ptáků. Když mi lidé vyprávějí sny, co se jim zdály předchozí noc, točí se mi hlava a mám chuť být zlý. Když usínám, tak mám nejlepší nápady a pak vstanu a rozsvítím, že si je zapíšu a v tom se mi zdají banální. Jen někdy si uvědomím, že stále vidím svůj nos. Vždy, když vidím nastupovat důchodce do tramvaje, mám strach že upadne. Často, když cedím uvařený špagety, minimálně jedna mi sklouzne do dřezu. Někdy nemůžu vyhnat z hlavy nějakou blbou písničku a pořád mi tam hraje dokola. Někdy po probuzení než otevřu oči, vůbec nevím kde jsem. Když mám někde nějaký stroupek, pořád ho musím seškrabovat. Když si stoupnu kdekoli do nejkratší fronty, situace se pokaždé něčím zkomplikuje a vedle už bych dávno byla na řadě. V čekárně u zubaře mě automaticky zuby přestanou bolet. Občas mívám pocit, že jsem nevypnula žehličku, i když jsem vůbec nežehlila. Jsem přesvědčena, že můj pes ví, co si myslím. Denně jezdím stejné trasy a občas se mi stane, že dojedu do práce, i když jsem původně jela nakoupit. Když si chci prohlédnout lépe zboží za výlohou, stane se mi, že narazím hlavou do skla. Často si chci navyklým pohybem urovnat brýle na nose, i když mi ve skutečnosti zrovna v tom momente leží na nočním stolku. Vždycky, když ráno vstávám z postele, připadá mi, že je v pokoji strašná zima a mám sto chutí zalézt zpět pod peřinu. Každou cestu metrem mám toužebný nutkání, jaký by to bylo skočit pod jedoucí metro, a každou cestu metrem se bojím, že mě tam náhodou někdo shodí. Kdykoliv mi uvízne zbytek jídla v zubu, musím ho dostat co nejrychleji ven. Podivám-li se na digitální hodinky ve chvíli, kdy nezbývá mnoho do tří stejných čísel, vždy si počkám, abych to viděl. Když jsem něčím "nový" (účesem, oblečením apod.), mám pocit, že se na mě na ulici všichni dívají. Nemám rád dobu, kdy mám hodně mastné vlasy. Stejně tak nemám rád vlasy úplně nemastné. Nad jakoukoliv propastí si představuji svůj pád. Na zádech mě nejvíc kouše to místo, na které si nedosáhnu. Když stojím na nástupišti a přijíždí vlak či metro, mám strach, že mě někdo strčí do kolejiště. V hloubce sebe stále cítím, že existuje někde moje spřízněná duše. Při snídani se častěji dívám na hodiny než do talíře. Právě oblíbená píseň, která akorát hraje, mi umí být v té chvíli nejbližším přítelem a dodat či ještě zvětšit chuť do čehokoli. Když usínám, cítím, že v pokoji nejsem sama. Někdy nedokážu vyjádřit slovy, co přesně cítím. Když žehlím, mám strach, že tu věc každou chvíli propálím a zůstane v ní díra. Často ztrácím na určité období jednu ponožku z páru. Občas mám strach z budoucnosti, občas toužím vrátit se zpět do minulosti. Jednou za čas mě popadne touha si pokoj zařídit nanovo a jinak. Jsem vděčná, že se mám kam vrátit a hlavně za kým. Když zpívám, je mi fajn. Když tancuji, mám pocit, že dokáži létat. Při telefonování si kreslím obrázky. Když pospíchám, očima na hodinkách zpomaluji čas. Sedíc na místě spolujezdce v autě ve velké rychlosti, brzdím nohama spolu s ním, i když nemám pedály. Při cestě autobusem sousedovi čtu nadpisy článků v jeho novinách. Vždycky mám špatný pocit, když si v poloprázdný tramvaji stoupne někdo těsně ke mně“. Šlapu na kulaté kanály a vyhýbám se hranatým. Když dobíhám metro, něco mě nutí zkusit, jestli stihnu nastoupit až těmi dalšími dveřmi. Horoskopům nevěřím, ale čtu je. Nesnáším, když po mně muž opakuje vysokým hlasem to, co jsem právě řekla. Když šlápnu na dlažbě na rýhu, mám pocit, že jsem udělala něco špatného. Někdy, když usínám, jako by se vznáším a cítím kolem sebe neuvěřitelně velký prostor. Nesnesu pohled na pootevřenou skříň. Často si v duchu lidi přirovnávám ke zvířatům. Když si líčím řasy, mívám otevřenou pusu. Když si umyji vlasy a zůstanu doma, je mi líto, že mne nikdo nevidí. Particip č. 39. Sbírám popisy v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme – známe téměř všichni. Pokaždé, když používám lepící pásku, nikdy nemůžu najít naposledy ustřihnutý konec. Do dveří, které se otevírají táhnutím, často tlačím a tahám za ty, do kterých se má tlačit. Popisy prosím zasílejte na e-mail: tomas.vanek@particip.tv